Akvinský, Tomáš (1224-1274) Theolog a filosof. Narodil se nedaleko Neapole v mocné a vznešené jihoitalské šlechtické rodině, proti jejíž vůli vstoupil do nově vytvořeného řádu dominikánů. Jako člen řádu byl poslán studovat do Paříže k Albertovi Velikému, kterého později následoval do Kolína. Znovu v Paříži, pak u papežského dvora v Římě a nakonec opět v Paříži se účastnil hlavních theologických a filosofických sporů doby.
Svedl vítěznou rozhodující bitvu o přijetí ARISTOTELOVA díla do universitních osnov. Patřil k první generaci, která mohla čerpat z latinského překladu Aristotelovy Politiky od Viléma z Moerbeke, jež nebyla od antiky na Západě dostupná.
Akvinský byl dobře obeznámen s politickými podmínkami své doby, i když jeho přístup k politice byl především teoretický.
Pokusil se uvést v soulad racionální pohled antického světa se zjevenými křesťanskými pravdami. Psal však také obhajoby role svého dominikánského řádu v církevní hierarchii, a tak se zapojil do sporu žebravého a světského duchovenstva na pařížské universitě. Světské duchovenstvo, žárlivé na privilegia, která poskytl papežský stolec františkánům a dominikánům v universitní struktuře, se pokusilo bezvýsledně vypudit žebravý klerus z korporace universitních mistrů. Akvinský je známý především jako autor Summy theologické (1266-73), snad největší syntézy středověké katolické theologie a filosofie. Napsal také komentáře k Aristotelově Politice a Etice a první knihu díla známého pod názvem O vládě knížat. V rámci svých povinností jako bakalář theologie sepsal také komentář k Sentencím Petra Lombardskébo, což byla v té době standardní theologická příručka. Je také autorem Summy proti pohanům a díla Jak vládnout Židům.
Politické myšlenky Tomáše Akvinského jsou roztroušeny po celém jeho díle a své názory prezentuje v tehdy běžné scholastické formě otázky, uvedení opačných názorů a závěru. Jeho cílem bylo poskytnout úplný systém katolické víry, morálky, myšlení a praxe, jak je chápalo středověké křesťanství. To bylo založeno nejen na tehdejší praxi, ale také na autoritě bible a filosofie církevních otců, jako byli AUGUSTIN, Jeroným a Jan Zlatoústý, a na tradicích ŘÍMSKÉHO a KANONICKÉHO PRÁVA.
Akvinský reinterpretoval převládající augustinovský výklad dějin a politiky tím, že dovozoval, že stát má positivní hodnotu sám o sobě, a to nejen pro zajištění míru, ale jako výraz Boží prozřetelnosti a vÚle vztahující se k lidstvu. Zasazoval se za společnost prodchnutou křesťanskými ideály, protože stát byl podle něho přirozený, nikoli důsledkem Adamova hříchu. Člověk může dojít naplnění dvěma způsoby: jako dobrý občan a jako křesťan hledající spásu. Akvinský je proto chápán jako smiřovatel pohanského aristotelismu a křesťanství. Milost, říká Akvinský, přirozenost neničí, ale přivádí ji k dokonalosti. ' Politika pro Akvinského znamená mravní odpovědnost, to, že rozum řídí lidskou vůli ve všech společenských činech. Politická rozvaha se zabývá správnou volbou prostředků k morálnímu cíli, což je společné dobro obce nebo státu. Lidé jsou od Boha přirozeně nadáni schopností rozpoznat dobro, a přestože jsou náchylní ke hříchu, dokážou o dobro usilovat. Rozum nebyl pádem narušen; narušena je však lidská vůle. Člověk může sám rozpoznat dobro, avšak také si uvědomuje, že ke spáse potřebuje. nadpřirozenou pomoc.
V oblasti rozumu, tj. politiky, je člověk schopen konat dobro; lidské hodnoty a pravdy se zjevením vyšších hodnot neruší; přirozené myšlení je povzneseno tím, že se účastní budování téměř dokonalé civilizace uznáním přirozené sféry racionálních a etických hodnot, universálně použitelných pro všechny lidi, křesťany i pohany. Tato racionálně poznaná norma spravedlnosti je ztělesněna přirozeným zákonem (viz ZÁKON). Summa theologická (dále ST) obsahuje mimo jiné Pojednání o zákonech, v němž se Akvinský zabývá (1) věčným zákonem, (2) Božím zákonem, (3) přirozeným zákonem (4) a lidským positivním zákonem.

(1) Věčný zákon je moudrost Boha jako vládce všech činů a pohybů ve stvořeném vesmíru. Tento věčný zákon, řídící dění ve stvořeném vesmíru, slouží jako model, z něhož jsou odvozeny všechny ostatní, mnohem omezenější formy zákonů. Protože věčný zákon je plán vlády v Bohu, jsou všechny zákony, pokud se shodují se správným rozumem, odvozeny od tohoto zákona (ST I TI Q. 93 ad 3 ).

(2) Božský zákon, tak jak je vyložen v Písmu,) například v podobě přikázání, slouží jako dodatečné vodítko, je-li přidán k těm přikázáním přirozeného zákona, která znají všichni lidé.

(3) Všichni lidé sdílejí s ostatním stvořením přirozený sklon k dobru: automaticky usilují o sebezáchovu. Se zvířaty sdílejí i specifičtější sklony: například pohlavní pud a starost o potomstvo. NejdÚležitější a jedinečné je u lidí jejich přirozené tíhnuti k poznání pravdy o Bohu a k životu ve společnosti. Lidé jsou proto společenští a političtí tvorové a jsou přirozeně náboženští. Přirozený zákon se vztahuje pouze na ně jako na vědomá, rozunmá, morální a společenská stvoření a učí je vyvarovat se nevědomosti a ne';lrážet nebo neškodit jiným, se kterými se musí ~družovat. Existuje tedy jedna norma pravdy a správnosti pro všechny lidi, kterou všichni přirozeně a rovně znají. Když ale dojde ke konkrétním závěrům učiněným na základě takových věčných morálních principÚ, pak ačkoli norma pravdy zÚstává neměnná, specifické okolnosti jejího použití se liší. Protože doba se mění, mění se v konkrétních případech i druhotné přikázání či závěry, učiněné na základě neměnných mravních prvních principÚ. Přirozený zákon se nemění, ale je k němu přidáváno.

(4) Přirozené lidské tíhnutí k ctnostnému konání se mÚže vzděláním a disciplinou stát ctnostným návykovým chováním. Positivní zákon pÚsobí v tomto vzdělávacím smyslu a v zájmu zajištění míru v obci brání člověku konat zlo. Bylo proto nutné uzákonit positivní racionální lidské zákony.

Lidský zákon jako positivní ustanovení má kvalitu zákona jen do té míry, v jaké je ve shodě s rozumem. To znamená, že vladař se dobrovolně podřizuje rozumu a přirozenému zákonu jako kterýkoli jiný člověk. Pokud se tedy positivní zákon ustanovený svrchovaným vládcem odchyluje od přirozeného zákona a rozumu, není to už legální, ale jde o porušení zákona (ST I II Q. 95 ad 2). Platnost zákona závisí na tom, zda je spravedlivý, tedy rozumný. Zatímco přirozený zákon stanoví, že překročení zákona musí být potrestáno, positivní lidský zákon určuje konkrétní trest. Positivní zákon se dále dělí na právo národÚ (obecné normy vládnutí, nákupu, prodeje a jiných aktivit nezbytných pro společenský styk ve všech zemích) a občanské právo (jež zahrnuje konkrétní aplikace přirozeného zákona na místní podmínky).
Všechny lidské zákony musí být zaměřeny ke společnému blahu města nebo státu.
Lidský zákon vyhlašuje vládce komunity podle konkrétního politického režimu. Akvinský dával přednost monarchii, ale takové, která má povahu smíšené vlády, je konstituována šlechtou, podle jejíchž rad se řídí, a která reflektuje názory moudrých, zámožných a bezúhonných lidí. Zákon takového státu zavazuje stejně šlechtu i lid. Nejlepší uspořádání moci ve městě nebo království je takové, v němž vládne jeden ctnostný panovník, kde se však ti, kdo jsou podřízeni, účastní volby těch, kdo vládnou (ST I II Q. 105 ad 1).
Ve svých raných dílech Akvinský dokazoval, že iracionální zákony, ustanovené sobeckými tyrany, tedy nikoli vládci majícími na mysli dobro obce, nejsou závazné, a že svržení takové vlády je chvályhodné a není vzpourou. V Summě však dodává, že pokud by nepořádek a pohoršení vyplývající z odstranění tyrana komunitou mohlo vést k ještě vět§í škodě a většímu zmatku, než jaký už vládne, není radno vládu svrhávat. Odstranění nebo zabití tyrana není nikdy soukromým právem: takový čin musí být výhradně činem veřejné autority.
Ačkoli se zdá, že Akvinský načrtává autonomní říši přirozenosti a rozumu, v níž operuje sekulární politika, říká také, že při~ozená a časná říše moci je v konečném smyslu podřízena říši duchovní. Akvinský zasazuje společný zájem věřících a jejich duchovní blaho do pÚsobnosti církve jako vychovatelky, vyzvedává ctnostný život, a proto usiluje o harmonii mezi jurisdikcí CÍRKVE a STÁTU v křesťanské politice. O pozemské štěstí se má usilovat tak, aby vedlo ke štěstí v nebi.
Podle Akvinského je vlastnictví materiálních statkÚ člověku přirozené, a proto je soukromé VLASTNICTVÍ přípustné. Rozdělení společnosti podle soukromého vlastnictví je užitečné i vhodné pro mír a obchod a vychází z dohody mezi lidmi, uložené v positivním zákoně. Ovšem po uspokojení omezených potřeb a získání skromného zisku je vlastník zavázán přirozeným zákonem poskytnout přebytek chudým a ke společnému prospěchu. Je ponecháno na jednotlivcích, aby ze svého vlastního bohatství dávali chudým, kromě naléhavě nutných případÚ, kdy si hladovějící osoba smí vzít, co legálně patří druhé osobě, aniž by přitom její čin byl považován za loupež. Soukromý majetek je vymezen primární přirozenou potřebou a mravností. Přílišná snaha po zisku je zavrženíhodná, ačkoli obchodování a skromný výdělek pro vedení domácnosti, pro podporu chudých nebo blaho obce je přípustný.
Lichva není nikdy přípustná, poněvadž peníze pouze usnadňují směnu a jejich použití je v jejich spotřebě či utrácení. Akvinský byl od počátku mezi ostatními osobnostmi scholastické éry vysoce respektovaným dominikánským IDeologem. Ve čtrnáctém století byl prohlášen za svatého.
Jeho teorie státu pomohla dostat evropské politické myšlení do nové roviny, kde světští vládcové jednají na základě rozvážné racionality a autonomie. Lidé nejenom státy potřebují, ale státy také lidem slouží jako první morální a přirozený stupeň na cestě k věčnému štěstí. JC

odkazy Akvinský T.: Summa theologická. Olomouc, 1937--40.
literatura Black, A.: St. Thomas Aquinas: the state and morality.
V: Political Thought [rom Plato to NATO. Londýn:
BBC publications, 1984.
D'Enueves, A.P. ed.: Aquinas: Selected Po/itical Writings. Oxford: Blackwell, 1948.